Pravá vesnická zabijačka se většinou konala za přítomnosti poloviny vesnice. Někdy i celé, podle toho, jak byla obec obydlená a jak velké společenské rozdíly mezi místními obyvateli panovaly.
· Slavnost zabití prasete a nadělání z něho spousty dobrot byla většinou spojená ještě s nějakou významnou událostí.
– Mohla to být vesnická svatba, masopust nebo jiná vítaná příležitost.
– Vždy se ale konala v zimních měsících, aby maso vydrželo déle.
Co se všechno při domácí zabijačce vyrábělo?
· Jitrnice.
· Jelita.
· Ovar.
· Tlačenka.
· Klobásy.
· Uzené.
· Polévka „prdelačka“.
A další lahůdky, které uměl každý vesnický řezník uchystat.
Musí být na vepříka povolení?
Milovníci této atrakce se před časem asi zřejmě mírně vyděsili, když se na sociálních sítích začaly objevovat články o tom, žeEvropská unie zakáže domácí zabijačky. Po čase se jim však ulevilo a zjistili, že je jejich provozování pouze upraveno. Zákon o domácích zabijačkách je celkem zajímavý.
§ Praví nám, že můžeme porazit na svém hospodářství jateční zvíře, ale pod několika podmínkami. Dvě z nich se týkají přímo našeho problému.
a) Bude nám zabijačka povolena, pokud získané maso a orgány budou určeny pouze pro spotřebu v domácnosti příslušného chovatele.
b) Maso i vnitřnosti budou pochopitelně podléhat veterinárnímu vyšetření, pokud tak stanoví krajská veterinární správa.
Chovatelům prasat se tedy výrazně ulevilo.Dokonce k domácí zabijačce nepotřebují ani žádné zvláštní povolení. Jeden zádrhel tu ovšem přeci jen je.
– Domácí zabijačka musí být pouze intimní záležitostí jedné rodiny.
– A právě jen ta rodina musí také masné výrobky sama zkonzumovat.
– Nelze tedy udělat z domácí porážky veřejnou událost.
A pokud tomu dobře rozumím, tak je konec i s výslužkami po sousedech. To je škoda. Právě tato tradice měla pozitivní vliv na dobré sousedské vztahy.
